BRÁNA DO SRDCE

Nemusím vám povídat, jak dokáže být život někdy těžký. Nechápeme, co se děje kolem nás, nebo v nás samotných. Vysvětlení je přitom jednoduché. Vesmír nás vede k tomu, abychom našli sami sebe a uvědomili si, kým ve skutečnosti jsme. Vše, co zažíváme a není s námi v souladu, nám pouze říká, že naše nitro si již nepřeje žít, tak jako doposud. Toto upozornění se nám děje skrze zdraví a emoce.

A víte, že je v našich možnostech to změnit? Každý sám za sebe. A tím, že se změníme, dokážeme přidat světu na kráse. A teď si představte, že je to opravdu uskutečnitelné.

Stačí uvěřit, že je to v našich silách a hlavně, že to opravdu chceme.

Když totiž sestoupíme na dno svého srdce, objevíme jedinou skutečnou pravdu o světě. Čistou svobodu žití bez programů, které nás svazují a komplikují nám život.

Svou víru v žití, v nádheru všednosti, naději pro všechny další věky, lásku, radost, nespoutanost.

Toto je svět naší duše, která má chrám v našem srdci. Vykliďme ze srdce všechny nejistoty a pochybnosti, otevřme okna, vpusťme do něj světlo, teplo a čistý vzduch. Dostane se vám odměny v podobě nového kouzelného života. Nastane v nás mír, ticho a pokoj. A bytosti, které nám vstoupí do života, k nám budou laskavé, milující a přející. Přestanou se stávat učiteli, kteří nám ukazují, co ještě neumíme přijmout. Svoboda, tento zázračný stav, v nás nastane tehdy, když umíme přijmout každého člověka a vypořádat se s jakoukoli situací. Neznamená to, že se skutky těchto lidí souhlasíme, pouze přijmeme, že oni zatím nechápou, že lze žít v míru. Jsou na cestě k poznaní….poznání sebe i života. A tak to máme všichni a každý z nás potřebuje jinak dlouhý čas.

A proto přišel čas, nebojím se říct, ten nejvyšší čas, dát si ten povel. Zastav se. Pšššš. Tichučko. Já jsem tady. Já žiji. Já vidím, cítím slunce na tváří. Vnímám vonící květiny, šumící listí na stromech…. Vnímám svůj dech, své srdce, touhu žití, svobody, lásky, naplnění. Otvírám se tvořivosti. Ráno mne potěší východ slunce a raduji se i z deště, ze všeho co přichází a děje se. Nechávám se na té radosti vynést až do oblak lehkostí motýlích křídel.

O tom je život. Že mohu dýchat, radovat se a smát. Že nepřemýšlím, kdo mne zahrne výčitkami, co mi může ublížit, před čím se mám chránit.

Dávám svobodu sobě, dávám svobodu všem a žádám všechny, aby dali svobodu mě.

Nemaluji dlouho, nikdy jsem nenavštěvovala žádnou uměleckou školu.

Před několika lety jsem přesvědčila maminku, aby začala malovat. A obě jsme z toho byly šťastné. Když přišlo období, kdy jsme byli uzavřeni ve svých domovech a měli nesvobodu pohybu, přišlo od maminky vybídnutí k tomu, abych i já sáhla po plátnech. První tahy jsem tvořila za její podpory. A od té doby jsem vděčná já jí, že mou tvorbu ve mně probudila. Od tohoto okamžiku mne vede mé srdce. Skrze něj přichází nebeské vzkazy a obrazy, které s láskou přináším sobě a vám všem.

Děkuji. Děkuji s láskou nebesům za tento dar. Děkuji vám, že život nikdy nevzdáte.

S úctou k vám všem Eva Kašlíková